Pustil jsem se do polemiky s uzivateli, nebo mozna boty, kdo dneska vlastne muze rici, kdo je kdo na sociálních sítích, o problematice svobody slova. Víceméně frustrovanému obecenstvu jsem přednesl, že svoboda slova je buď absolutní nebo žádná, tudíž o svobodě slova v Česku nemůže být vůbec řeč. Zase jsem obdržel od komentujících mnoho invektiv a strhujících obvinění. Je žalostné sledovat a pročítat odpovědi lidí, kteří buď neumí argumentovat nebo vůbec nerozumí podstatě věci, v tomto případě konceptu svobody slova. Je to ta masovost a jednotnost v názorech a myšlení těchto lidí. Skoro jako by každé ráno pili nějaký předepsaný lektvar, který ochromuje kritické myšlení a přivádí jejich mysl do statutu myšlení masového. Je to jeden z nejfascinovanějších fenoménů pasivní kontroly a jeho porozumění dává malému počtu manipulátorů z řad politiků, médii či oligarchů neskutečnou moc nad miliony lidí.
Koncept svobody slova ve své absolutní podobě má své hranice vymezené nikoliv státní či jinou abstraktní mocí, nýbrž lidmi samotnými. Lidmi sdílejícími společné hodnoty, tradice a kulturu. Taková korekce má potom okamžitý a dlouhotrvající dopad na celou společnost a komunitu. Důležitým středobodem toho maxima je to, že lidé rozumí a umí aplikovat morální ethos v podobě osobní zodpovědnosti za své chování a činy a také, že praktikují základní mravní teorém neboli tzv. Zlaté pravidlo. Tento princip etiky prosazuje chovat se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. A v tom je celý zakopaný pes! Bohužel pro mnohé naprosto nepředstavitelná vize, že by stát přestal regulovat chování lidí. Není těžké porozumět tomu, že například náboženství, ekonomické třídy, etnikum atd. představují dominantní pojmy v jakékoliv společnosti, které se dají lehce zneužít k politice „rozděl a panuj“, tedy demokracii. Ta potom ve snaze ochránit tu či onu skupinu omezuje a reguluje svobodu slova, což nakonec vede k tomu, že je lidem odebrána osobní zodpovědnost. Nakonec ani ta ochrana nestačí a stát ve své snaze dělat „dobro“ končí svobodu slova cenzurou, totalitou a tyranii.
V diskusi mi do všech čertů spílající komentátoři vůbec nevěděli, která bije. Snad z přehřátí mozkových dutin začali někteří úplně zbrkle hovořit o Goebbelsovi, svobodě lhaní nebo pohybu. Nemám jim to za zlé. Lidé v Česku nevědí a nikdy defacto nevěděli, co to ta svoboda slova či osobní zodpovědnost vůbec znamená, nemají to nikde ukotvené v historii, kultuře nebo politickém zřízení. Není proto divu, že po 30. letech Česko opětovně končí v normalizačním myšlenkovém proudu, ze kterého nejvíce těží státní moc. Tudíž tu máme zajímavý paradox v současném Česku a to, že ačkoliv lidé přišli o tu fyzickou Železnou oponu, v myšlení jsou mnozí stále za ní. Lidé se mylně domnívají, že svoboda je možnost cestovat, nakupovat v obchodních domech a mít všeho dostatek nebo i nad míru. Jenže to je omyl. Tyto materiální statky nejsou pilíři svobodné společnosti, jednak mohou zmizet tak rychle jak se objevily v regálech obchodů a televizních reklam ale hlavně opíjejí lidský rozum hédonismem omezující jejich fundamentální bytí, které nespočívá v hmotném ale duševním prožitku.
Jsem si samozřejmě vědom toho, že koncept svobody slova popsaný v této eseji není možný v současném Česku zavést. Některé důvody zde již uvádím, ale také proto, že by se muselo úplně změnit myšlení lidí a to bohužel nejde udělat ze dne na den. To neznamená, že by se o to nemělo usilovat a už vůbec přestat diskutovat. Právě tím se dá nejvíce přiblížit tomuto absolutnímu konceptu a zbavit se otěží státu.